Historie kaple

Pohnutky ke stavbě kaple

Na místě, kde dnes stojí kaple sv. Jana Nepomuckého bývala od dávných dob dřevěná zvonička. V létě roku 1833, právě když se v neděli navečer zvonilo klekání, došlo k jejímu vyvrácení. Při tom byl zraněn chudý 11letý chlapec Antonín Šulta, který při zvonění vypomáhal. Měl zlomenou nohu a jeho léčení se ujal knížecí lékař Váňa z Komorního Hrádku. Vše dobře dopadlo a chlapec se uzdravil. Toto neštěstí se stalo pohnutkou ke stavbě kaple. Tehdejší Ondřejovský farář pan Václav Horáček občanům vytkl jejich nedbalost a doporučil, aby již nestavěli dřevěnou zvoničku, ale zděnou - na způsob kapličky. Občané tento návrh s nadšením uvítali a rozhodli se postavit kapli tak velkou, aby se tam mohli scházet a vykonávat pobožnosti. Zpět na začátek

Průběh a dokončení stavby

Zpráva o tomto úmyslu se donesla až do Slaného k uším příslušníka františkánského řádu Františka Šaldy, rodáka ze Zvánovic. Ten byl tímto nápadem nadšen a ještě s jedním nejmenovaným dobrodincem se rozhodl věnovat na tuto stavbu 200 zlatých ve stříbře. Roku 1835 byly podány a vyřízeny potřebné žádosti a vyhotoveny plány na stavbu kaple. Dne 11. května 1836 byl posvěcen první základní kámen. Přestože toho roku bylo laciné obilí a byla nouze o peníze, občané se nedali odstrašit a nelitovali nákladů. Složili základní kapitál 100 zl., kromě toho věnovali dalších 363 zl. 24 krejcarů a vykonali zdarma práci v hodnotě 472 zl 18 kr. Po dostavbě kaple byl v její věžičce zavěšen zvon. A tak konečně 4. května 1837 byla kaple, za velkého zájmu občanů místních i z okolí a účasti mnoha duchovních i jiných významných osob, slavnostně vysvěcena.

Od dokončení stavby do dnešní doby

Po dokončení byla kaple vybavena oltářem zhotoveným varhanickým mistrem Haladadou. Nad oltářem ve výklenku pod hedvábným baldachýnem byla umístěna socha sv. Jana Nepomuckého, kterou daroval Ondřejovský pan farář Horáček. Výše jmenovaný rodák Frant. Šalda věnoval tři obrazy - větší Marie Spomocnice, dva menší sv. Prokopa a sv. Vojtěcha a květinovou výzdobu. Do oltáře byl zabudován kámen posvěcený biskupem. Později byly na kruchtě varhany a po jejich schátrání nahrazeny harmoniem. Krátce po vysvěcení kaple podal Ondřejovský pan farář žádost k Pražské konzistoři, aby zde mohly být slouženy nejméně dvě mše svaté ročně a sice jedna v zimě a druhá k svátku sv. Jana Nepomuckého. Také se uvažovalo o budoucí dostavbě kaple na kostel. V průběhu let byla kaple několikrát opravována. Významnější oprava se podle pamětníků uskutečnila někdy kolem r. 1950. Tehdy byla provedena nová vnější omítka, zvýšena věžička a zhotoven na ní nový železný kříž. V roce 1973 byla provedena další oprava s finančním přispěním tehdejšího ONV. Hlavně byla opravena střecha a zřízeno vnitřní elektrické osvětlení. V roce 2004 bylo instalováno vnější osvětlení. Kaple slouží svému účelu dodnes, několikrát ročně se zde konají mše. Bohužel v letech 1996-7 byla vyloupena a zmizely nejcennější části jejího původního zařízení. Tato nejvýznamnější Zvánovická památka není v nejlepším technickém stavu, vlhnou a opadávají vnitřní omítky, chátrá střecha atd. Proto by nutně potřebovala opravu, aby mohla být uchována pro další generace. Můžeme však být rádi, že ji nepostihl osud mnoha památek v naší vlasti, k jejichž úplnému zchátrání či zbourání došlo v období komunistické vlády.

(www.obeczvanovice.cz)

Zasvěcení kaple

Sv. Jan Nepomucký - život

Jan z Pomuku se narodil někdy kolem roku 1340 ve vsi Pomuku, který náležel nedalekému cisterciáckému klášteru pod Zelenou Horou. V místě, kde dnes stojí barokní kostel sv. Jana Nepomuckého, stál podle ústního podání domek, kde se Jan narodil. Janův otec Velfín (či Welfin) byl v Pomuku v letech 1355 až 1367 rychtářem, o matce není nic známo. Základní vzdělání získal zřejmě ve škole zřízené roku 1344 při farním kostele sv. Jakuba. Další studia nejsou s jistotou doložena, dále studoval na pražské univerzitě. Od roku 1369 působil jako veřejný notář v Praze a od roku 1380 byl u sv. Víta oltářníkem. Mezi lety 1383 a 1387 studoval církevní právo v Padově. Po návratu se stává kanovníkem u sv. Jiljí a doktorem dekretů. O dva roky později je již kanovníkem vyšehradské kapituly a generálním vikářem pražského arcibiskupa ve věcech duchovních. Následujícího roku vyměňuje Jan svou farnost u sv. Havla za úřad žateckého arcijáhna. Dne 20. března 1393 Jan umírá během mučení na staroměstské rychtě (dnes dům č. 12 na rohu ulic Rytířské a Na Můstku). Okolo půl deváté je pak jeho tělo svrženo z dnešního Karlova mostu do Vltavy. 17. dubna nacházejí Janovo tělo zachycené na pravém břehu Vltavy (v místech dnešního Čechova mostu) cyriaci, kteří jej pochovávají v kostele sv. Kříže při svém klášteře. Bezprostřední příčinou smrti podle antropologa Emanuela Vlčka bylo mučení, konkrétně opakovaná rána tupým předmětem do hlavy, která vedla k proražení lebky, nikoliv tedy utopení.

Okolnosti Janovy smrti

Monument od Lorenzo Mattielliho v kostele Peterskirche ve Vídni zobrazuje, jak je Jan Nepomucký shazovaný do Vltavy pod dohledem Václava IV. (v římském plášti vpravo). Důvodů, které zapříčinily Janovu smrt, existuje více. Kvůli velkému západnímu schizmatu vzniká nepřátelství mezi českým králem Václavem IV. a arcibiskupem Jenem z Jenštejna. Jejich spor byl také sporem o jmenování biskupů a vůbec vysokých církevních úřadů. Tyto spory se vyhrotily na začátku roku 1393 kvůli volbě nového opata kláštera v Kladrubech. Jan z Pomuku byl Jenštejnovým úředníkem a tuto volbu stvrdil tak rychle, že král čekající několik let na smrt předchozího opata nestačil vznést formální námitky a dosadit svého člověka. Václav IV. totiž plánoval z bohatého kláštera zřídit sídelní místo nového biskupství a omezit tak arcibiskupovu moc, ovšem v okamžiku smrti předchozího opata se nacházel na lovu na Křivoklátě a byl tedy mimo dosah informací. Některé historické prameny hovoří o tom, že Jan kritizoval samotného krále, jiné, že nechtěl vyzradit králi zpovědní tajemství královny, jíž měl být zpovědníkem. Je možná (ba i pravděpodobná) i kombinace těchto faktorů. Důvody, které převažovaly, jsou nejisté. Podle katolické církve svědčí o tom, že hlavním důvodem je poslední z uvedených, i králova nezvyklá aktivita v mučírně. Král měl osobně Jana pálit na boku pochodní a tak jej nutit, aby vyzradil potřebné informace. Opačným názorem je, že král se mstil především za zmaření svých mocenských plánů. Jan Nepomucký jako legenda

Místo, z něhož byl na Karlově mostě do Vltavy Jan Nepomucký svržen

Osudy Jana z Pomuku nekončí jeho smrtí - legenda o jeho životě a především smrti prochází v průběhu dalších českých dějin velmi zajímavými a vrtkavými peripetiemi. Po Janově smrti podává Jan z Jenštejna k římské kurii stížné podání na Václava IV., v němž již Jana označuje jako mučedníka. Již několik let po jeho smrti (1401) životopisec Jana z Jenštejna uvádí zázračné okolnosti nalezení jeho těla a opět jej označuje za mučedníka. Augustiniánský opat Ludolf kolem roku 1398 označuje Jana z Pomuku za „ctihodného onoho muže, milého Bohu i lidem, Čechům i Němcům“. Před rokem 1416 je tělo bývalého generálního vikáře pohřbeno v katedrále sv. Víta. Roku 1449 zveřejňuje Tomáš Ebendorfer z Haselbachu domněnku, že Jan byl zabit kvůli zpovědnímu tajemství. Mistr Pavel Žídek ve své Spravovně uvádí roku 1471 příběh o doktoru Johánkovi, zpovědníku královny. Kolem roku 1480 zachycuje inventář svatovítského pokladu votivní dar ke cti „blahoslaveného Jana z Pomuku“. Jan z Krumlova, děkan svatovítské kapituly zaznamenává roku 1483 omylem nesprávné datum smrti Jana z Pomuka - 1383. Tato svědectví promlouvají o tom, že vzpomínka na Jana z Pomuku zůstávala přes husitské hnutí v českých zemích živá. Václav Hájek z Libočan ve své Kronice české (1541) rozlišuje dva Jany, Jana Nepomuckého a doktora Jana z Pomuku. Oba podle něj byli utopeni, jeden však roku 1383, druhý roku 1393. Tento názor u velmi populární kroniky své doby nakonec v obecném mínění převládl. Roku 1599 však zařazuje Jiří Barthold Pontanus z Breitenberka „Jana Zpovědníka“ mezi české zemské patrony. To potvrzuje domněnku Pekařovu, že kult sv. Jana by se v Čechách nejspíše prosadil, i kdyby nebylo Bílé hory. Druhá polovina 17. století je obdobím dvou důležitých životopisů Jana Nepomuckého - v jazyce latinském od kanovníka Jana Ignáce Dlouhoveského (1668) a od Bohuslava Balbína roku 1680. Roku 1683 je na pražském mostě, nyní Karlově, vztyčena socha Jana Nepomuckého od Jana Brokofa. Roku 1708 je v Hradci Králové sv. Janu Nepomuckému zasvěcen první kostel. Již v roce 1639 je v Nepomuku, Janově rodišti, započato na údajném místě jeho rodného domu se stavbou chrámu, zasvěceného ovšem Janu Křtiteli. [editovat] Kanonizace Snaha o kanonizaci Jana z Pomuku začíná ve druhé polovině 17. století. Odpůrci tohoto svatořečení byli především jezuité, kteří se drželi Balbínova životopisu sledujícího Hájkovu kroniku. Důvodem úsilí o svatořečení, projevila-li se až v této době, kdy byla rekatolizace Čech již v podstatě skončena, pak ale zjevně nemohla být snaha jezuitů použít si sv. Jana jako nástroj katolické reformace [1]. Řím se k celé této snaze o kanonizaci staví od počátku velmi skepticky a teprve roku 1715 pražský arcibiskup Ferdinand Khünburg zahajuje beatifikační proces Jana Nepomuckého. 31. května 1721 prohlašuje papež Inocenc XIII. (1721–1724) Jana za blahoslaveného. Následujícího roku je zahájen kanonizační proces, kanonizace papežem Benediktem XIII. proběhla 19. března 1729. Roku 1736 bylo instalováno stříbrné mauzoleum Jana Nepomuckého ve svatovítské katedrále. Historikové se shodují v tom, že v otázce kanonizace došlo při stavu tehdejšího dějepisectví a zmatenosti pramenů k tomu, že základem obrazu svatého, jehož se kongregace sv. ritu rozhodla kanonizovat, byla osoba, již Hájek a Balbín líčí jako Jana z Nepomuka, jenž byl utopen roku 1383. Tento obraz však přesto vypovídá něco i o Janu Nepomuckém, ač pouze částečně, neboť chybí druhá část postavy („mučedník z roku 1393“), která je s vylíčenou totožná. Spor o sv. Jana až do 20. století

Hrob sv. Jana Nepomuckého, Katedrála sv. Víta, Pražský hrad

Roku 1747 Eliáš Sandrich vyvrací Hájkův omyl, jenž rozdělil Jana do dvou postav a datuje Janovu smrt do roku 1393. O pět let později se do Prahy dostává text Jenštejnovy žaloby z doby těsně po Janově smrti. Gelasius Dobner roku 1784 kritickým zkoumáním pramenů na konci 18. století potvrzuje nespolehlivost Hájkovy kroniky a konkrétně odhalil také Hájkovo chybné čtení dobových pramenů. Podle něj je tedy historický vikář Jan z Pomuku totožný s legendárním mučedníkem zpovědního tajemství. S Dobnerem polemizuje Josef Dobrovský, který vylučuje zpověď jako důvod Janovy smrti. Dobnerova názoru se později přidrží např. František Palacký. Roku 1849 publikuje Ferdinand Břetislav Mikovec teorii, podle níž pravým důvodem „umělého vytvoření“ postavy sv. Jana, jeho kanonizace v 18. století a podporovaného kultu byla snaha zastínit touto postavou památku Jana Husa. Základem argumentace odpůrců kultu sv. Jana se stává roku 1855 kniha Otto Abela Legenda o svatém Janu Nepomuckém. Po vzniku Československé republiky dochází v letech 1919 až 1920 k vlně ničení nepomucenských památek [zdroj?]. V reakci na toto ničení a celé ideové pozadí (zvl. proti Janu Herbenovi) uveřejňuje roku 1921 Josef Pekař sérii novinových článků, později shrnutých ve spisku Tři kapitoly z boje o sv. Jana Nepomuckého, kde se brání tomu, aby se osoba sv. Jana Nepomuckého stavěla proti osobě Husově. Roku 1925 ruší československá vláda svátek sv. Jana Nepomuckého (16. květen) jako den pracovního klidu. V 70. letech 20. století je proveden antropologický průzkum ostatků Jana z Pomuka (Emanuel Vlček), který potvrzuje jejich autenticitu. Tentýž výzkum však zároveň potvrzuje, že domnělý zázračně dochovaný světcův jazyk je ve skutečnosti pozůstatkem mumifikované mozkové tkáně. Tento pozůstatek Janova těla ovšem hrál klíčovou roli při kanonizačním procesu, neboť (domnělé) dochování jazyka bylo považováno za zázrak, který měl potvrzovat, že důvodem Janovy smrti bylo nevyzrazení zpovědního tajemství.

Úcta ke sv. Janu

Sv. Jan Nepomucký má díky jezuitským misiím velký věhlas po celém světě, především Bavorsku a zemích Latinské Ameriky. Je uctíván jako mučedník zpovědního tajemství a patron při přírodních pohromách a povodních (díky způsobu jeho smrti). Jeho vyobrazení lze nalézt na mnoha místech, především na mostech. Tyto sochy většinou obměňují zpodobení Brokofovo – kněz v rochetě, s biretem na hlavě a pěti hvězdami kolem ní, v ruce držící kříž, případně též palmovou ratolest. Palma je symbolem vítězství, hvězdy zastupují legendu, podle níž vltavští rybáři nalezli po smrti Janovo tělo, případně pět ran Kristových či písmena latinského tacui (mlčel jsem). Nevyzrazení zpovědního tajemství je symbolizováno prstem na ústech. Hvězdy kolem hlavy jsou atribut mezi světci velmi zvláštní, neboť s hvězdami kolem hlavy je zobrazována pouze Panna Maria. Jiným atributem je jazyk, který měl být nalezen v 18. století v Janově lebce neporušený; podle nových výzkumů se však jednalo o mozkovou tkáň. Dalšími atributy jsou paladium Země české ve Staré Boleslavi (podle barokní legendy sem sv. Jan putoval), most, kotva či chuďas, jemuž Jan udílí almužnu. Kult sv. Jana Nepomuckého je nerozlučně spojen s českým barokem, kdy patřil k nejvýznamnějším světcům. Je zemským patronem Čech a Bavorska. Se stovkami kostelů a kaplí se zasvěcených sv. Janovi Nepomuckému se setkáváme nejen u nás, ale i za hranicemi. Svatojánské sochy patří k typickým atributům tradiční české krajiny. Najdeme je zejména na mostech (patron vod), ale i dalších místech. Podle sv. Jana Nepomuckého byla roku 1929 pojmenována také česká papežská kolej v Římě, Nepomucenum.