Historie kostela

Nejvýznamnější hrusickou kulturní a architektonickou památkou je bývalý farní kostel sv. Václava. V předlouhé historii hrusické farnosti nalezneme první zmínku o sakrální stavbě před rokem 1200. Pole a tesy u Lensedel se i s kaplí sv. Vojtěcha připomínají jako majetek ostrovského kláštera. V první polovině Xlll.století zde byl vystavěn kostel zasvěcený sv. Václavu. Ve XIV. století je již zmiňován jako kostel farní, ke kterému mají tzv. podací právo páni z Dubé, sídlící na hradě Zlenice u řeky Sázavy. V roce 1466 byl kostel i s farností přičleněn k panství Komorní Hrádek. V XVI. století byl samotný kostel přesvěcen sv. Mikuláši. V roce 1624 již není hrusická farnost zmiňována jako samostatná, nýbrž je dána i s farním kostelem pod správu sousední farnosti mnichovické. Když byla v roce 1785 hrusická farnost opět povýšena na tzv. lokálii, byl farní kostel zasvěcen patronu české země sv. Václavu. Jako farní sloužil kostel sv. Václava méně i lež sto let od roku 1856 až do roku 1953. Architektonicky se jedná o původně románský kostel zakončený typickou apsidou. V druhé polovině XVI. století byly provedeny vnitřní stavební úpravy: zvýšení podlah, nahrazení původních románských a gotických oken současnými a náhrada dřevěného stropu klenbou. Později byly prováděny ještě drobné barokní úpravy. Zdaleka nejcennější součástí kostela sv. Václava je románský ústupkový portál se sloupy a rustikální dekorativní výzdobou archivolty a figurální výzdobou tympanonu. Tento portál v severní stěně kostela byl pravděpodobně zazděn v XVI. století v souvislosti se stavebními úpravami, neboť bylo nutné posílit severní stěnu ve vztahu k zaklenutí stropu. Objeven byl náhodně, když 9. 6. 1853 při silné bouřce uhodil blesk do kostelní věže a severní stěna kostela praskla.

Celý portál byl vytesán z červeného pískovce a je dílem mnichů z kláštera sv. Prokopa v Sázavě (na portále je umístěn i rodový znak opata Reginharda). Postavy zřejmě představují buď sv. Cyrila a Metoděje, nebo sv. Václava a sv. Vojtěcha. Ve vnitřním zařízení dominuje hlavní barokní oltář z druhé třetiny XVIII. století. V kostele byl umístěn v roce 1789. Pochází buď z kostela sv. Mikuláše na Staroměstském náměstí v Praze nebo ze staroměstského pražského kostela sv. Michala. Je opatřen sochami P. Marie, sv. Vojtěcha a sv. Prokopa. V roce 1809 byla na vrchol oltáře umístěna socha sv. Václava. Velký obraz téhož světce pochází z roku 1619. Původně byl umístěn na starém hlavním oltáři. Boční oltáře jsou pseudorománské stejně jako kazatelna, vše bylo instalováno v roce 1898. Obrazy Křížové cesty namaloval v roce 1897 prof. Florian Mašek z Prahy. Jejich umělecké rámy vyhotovil truhlářský mistr J. Kulhánek z nedalekých Lensedel. Varhany postavil varhanář E. Š. Petr a pocházejí z roku 1902. V kostelní věži jsou umístěny dva zvony. Do první světové války zde byly umístěny tři. Největší z nich neznámého původu byl přelit v r. 1866 K.BelImannem a během prvního světového válečného konfliktu byl rekvírován pro armádní potřeby. Prostřední zvon pochází z roku 1579 a byl zhotoven zvonařem Brikcím z Cimperka na Novém Městě Pražském.Nejmenší zvon je nejstarší, jeho vznik je datován do XV. století. Za masivní kostelní zdí býval v minulosti původní hrusický hřbitov, který sloužil pro celou zdejší farnost - obce Hrusice, M i r o š o v i c e , Senohraby, Lensedly, Turkovice, Třemblaty, ještě dříve i pro zaniklou obec Hláska a hrady Zlenice, Ježov a Lipka. V roce 1412 zde byl například pochován Ondřej starší z Dube, pán na Zlenicích. Přestalo se zde pohřbívat v roce 1832 po epidemii "asiatické cholery". Nový hřbitov byl založen severně při silnici do Mnichovic.

V roce 1994 bylo instalováno obecním úřadem osvětlení celé sakrální stavby, čímž se ještě zvýraznila její dominantnost. V roce 1995 byly v kostelní věži péčí farního a obecního úřadu instalovány elektrické zvony a do vstupního prostoru byla zasazena ozdobná mříž tak, aby si mohli návštěvníci prohlédnout interiér celé stavby.

V blízkosti kostelní zdi vlevo od vchodu stojí pomník padlým vojákům z první světové války. Jsou na něm vyryta jména hrusických a turkovických mužů, kteří svůj život položili na bojištích světového válečného konfliktu v letech 1914-1918. Autorem díla z pískovcového kamene je kamenosochař Pánek z nedalekých Říčan. Pomník byl slavnostně odhalen dne 21. října 1921, ozdobnou mříž kolem něj. zhotovil hrusický občan A. Strnad.

(www.obec-hrusice.cz)

Zasvěcení kostela

Svatý Václav (asi 907 – 28. září 935) byl český kníže a světec, který je považován za hlavního patrona české země. Ve starší literatuře se často udává jako rok jeho smrti 929, většina soudobých vědců se ale již kloní k roku 935.

Václavova historicita

Kromě díla saského kronikáře Widukinda z Corvey čerpají historici své poznatky o knížeti Václavovi především z početných legend. Podle nich byl Václav na svou dobu neobvykle vzdělaný. Údajně byl vyučován slovanskými kněžími (Pavel, Učen) a babičkou Ludmilou ve staroslověnštině, latině, snad i řečtině. Toto tvrzení je vzhledem k převažující negramotnosti tehdejších evropských panovníků do značné míry nepravděpodobné. Je proto možné, že autoři legend, mniši, obdařili panovníkovu osobu vlastnostmi, které byly požadovány po řeholnících. Jejich obraz mnicha na trůně připadá některým soudobým historikům značně zkreslený. Roku 921 zemřel kníže Vratislav I. Václavovi bylo tehdy teprve 13 let, proto se poručnické vlády ujala jeho matka Drahomíra a vykonávala ji až do roku 924 nebo 925. Poté vládl Václav osobně. Byl pravděpodobně ženatý, ale jeho manželka mu neporodila syna (buď byla bezdětná nebo se z tohoto svazku narodily pouze dcery). Údajného syna Zbraslava, kterého opět vzpomínají legendy, by Václav zřejmě zplodil se svojí souložnicí. V počátečním období vlastní vlády si podmanil kouřimského knížete, prameny uváděného jako Radslava.

Spory a nejasnosti

O životě svatého Václava nejsou téměř žádné spolehlivé doklady. Není jisté jeho datum narození ani datum úmrtí. Zpochybňují se důvody jeho zavraždění, rozdílný politický názor jeho bratra Boleslava a objevily se i domněnky, že Václav žádného bratra vůbec neměl, protože jména Václav a Boleslav znamenají totéž – „více slav“ (bole = více).

Život

Svatý Václav a jeho babička svatá Ludmila v kostele svatého Cyrila a Metoděje v Olomouci. Idealizované zobrazení, neboť v době smrti Ludmily bylo Václavovi asi 14 let. Na štítu je zobrazena orlice jako erb dynastie Přemyslovců.

Původ

Kníže Václav byl synem knížete Vratislava a zřejmě jeho jediné manželky Drahomíry, která byla dcerou knížete Havolanů (polabští Slované). Jeho prarodiči byli první historicky doložený přemyslovský kníže Bořivoj I. a jeho žena svatá Ludmila.

Vztah k východofranské říši

Důležitým problémem Václavovy vlády se stal vztah k východofranské říši, nebo lépe řečeno, k tomu, co z ní v té době ještě zbývalo (především kmenová vévodství Sasko a Bavorsko). Nebyl pouze důsledkem událostí, které se odehrály za jeho vlády, ale výslednicí dlouhodobějšího vývoje situace v této oblasti. Roku 895 uznala „knížata Čechů“ lenní závislost na východofranské říši, jejíž místo postupně zaujalo Bavorsko v čele s vévodou Arnulfem z rodu Liutpoldovců. České knížectví se tak za vlády knížat Spytihněva I. a Vratislava I. orientovalo na bavorské vládce, v nichž byla spatřována opora nejprve proti velkomoravské říši, později především proti Sasku. Sasští vévodové expandovali směrem na východ proti polabským Slovanům (již počátkem 10. století napadli Lužické Srby a rychle si je podmanili), proto představovali pro Čechy vážné nebezpečí. Situace v říši se začala měnit po roce 911, kdy vymřeli vládci z rodu Karlovců. Roku 919 byl východofranským králem zvolen saský vévoda Jindřich I. Ptáčník a brzy dosáhl uznání u dalších vévodů včetně Arnulfa Bavorského (921), kterému přiznal řadu privilegií. Roku 928 sblížilo Arnulfa s Jindřichem příměří uzavřené s Maďary. Nastala otázka, jak se bude dále vyvíjet vztah českého knížectví k říši. Kníže Václav jistě neměl v úmyslu přenést přátelské vztahy, které ho vázaly k Bavorsku, na Sasko. Zbylé vazby knížectví na říši se začaly uvolňovat a Čechy se osamostatnily. To však nehodlali Jindřich s Arnulfem připustit. Roku 929 vtrhla saská a bavorská vojska ze severu a jihozápadu do Čech. Útok nebyl očekáván, a tak útočící vojska pronikla celkem bez problémů až k Praze. Václav si nepřál, aby jeho země byla vypleněná a vydrancovaná, a raději se podrobil. Výsledkem jednání bylo placení obvyklého tributu, jak o pár let později zaznamenal saský kronikář Widukind z Corvey.

Tribut

Podle Palackého šlo prý o každoroční dávku ve výši 500 hřiven stříbra a 120 volů. Tento poplatek, o němž se nezmiňuje žádný ze soudobých kronikářů, ale teprve Kosmas, se platil nepravidelně do Bavorska v době vlády Karla Velikého a Ludvíka Pobožného (asi 806–840) a zřejmě byl obnoven roku 895. Nyní se poplatek měl odvádět do Saska a zřejmě šlo opět o dobytek, zlato a stříbro, případně jiné věci. Neplatil se pouze z přemyslovského panství ve středních Čechách, ale z celé země, za jejíhož reprezentanta Václava v říši pokládali (navzdory tomu, že zde stále ještě existovala další „knížata Čechů“). Mohlo tedy jít o obnovení placení tributu zavedeného již v roce 806. Widukind uvádí také informaci, že se kníže Václav králi Jindřichovi „poddal“. Starší historiografie od dob Palackého z toho odvozovala, že se Václav poddal říši a poté nastalo postupné začleňování českého státu do jejího rámce. Václav Novotný dokonce mylně soudil, že šlo o přijetí léna (to by však musel východofranský král potvrzovat české panovníky po jejich nastoupení na trůn, což se v 10. století nikdy nestalo). Ve skutečnosti se jednalo patrně jen o přímý osobní vztah, který byl obdobou vztahu Jindřicha Ptáčníka k ostatním vévodům v říši, spojenectví svého druhu (nelze chápat ve smyslu novodobých vojenských aliancí), kde stál jeden ze spojenců výš než druhý. To bylo v daném případě vyjádřeno placením tributu, který byl poplatkem za mír. Václav osobně ovšem díky tomu mohl začít s budováním vlastní politiky, která by upevnila pozici knížectví doma i v zahraničí. Jindřichovo uznání Václava za důležitého politického partnera k tomu bylo nezbytné. Důležitou složkou Václavovy vlády byla otázka církevní. Václav mohl po upevnění vztahu s Jindřichem požádat o darování ostatků sv. Víta (pro tyto ostatky nechal Václav vystavět na pražském hradě rotundu svatého Víta). Spojenectví českého knížectví a Saska bylo velmi labilní záležitostí, stejně jako byly zatím nepevné a nehotové oba státní útvary.

Zázraky

Jedním z připisovaných zázraků je vidění odbojného kouřimského knížete Radslava, který údajně uviděl na Václavově čele zářící znamení kříže, a proto se mu v bitvě vzdal. Také východofranský král Jindřich I. Ptáčník měl na svém dvoře vidět sv. Václava, jak vstupuje do síně v doprovodu andělů a se zářícím křížem na čele. Přestože byl v té chvíli na českého knížete rozezlen, protože se opozdil na zahájení dvorského sjezdu, a zakázal knížatům, aby mu kdokoliv uvolnil místo k sezení, sám povstal a nabídl mu svoje sedadlo.

Interpretace Václavovy smrti

Není pochyb o tom, že mezi knížetem Václavem a jeho mladším bratrem Boleslavem probíhaly názorové spory. Existují však různé pohledy na to, zda šlo či nešlo o otázky náboženství. Častější interpretace poukazuje na důslednou Václavovu politiku v procesu christianizace a upevňování křesťanství v českém knížectví. Tyto skutečnosti tak mohly vyvolat nesouhlasnou reakci u části českých předáků, kteří odmítli odklon od dosud tradičního uspořádání společnosti na více či méně pohanském základě. Jiná interpretace přihlíží, bez zmínky o náboženských otázkách, k vnitřnímu uspořádání českého státu a částečně též, jako interpretace předchozí, k Václavovu poměru k Sasku. Ze srovnání vlády Václava a Boleslava je patrná odlišnost jejich koncepcí. Pokud Václav vojensky porazil některého z ostatních českých knížat, jeho území neobsadil a spokojil se s formálním slibem závislosti, která často nebyla po odchodu knížecí družiny realizována. Boleslav si přál pevně ovládnout celé Čechy, zbavit ostatní knížata vlády a dosadit na jejich území knížecí správce, kteří by vybírali od zdejšího obyvatelstva daně. Za tyto prostředky by pak bylo možné vybudovat vojsko a zbavit se poplatné závislosti na Sasku. To vše Boleslav I. uskutečnil v době své vlády.

Nešťastná náhoda?

Bez rozdílu všechny legendy (ovšem ne se zcela jasným motivem) uvádí, že v pondělí 28. září došlo ve Staré Boleslavi[1] k Václavově úkladné vraždě, zosnované Boleslavem, kterého podbízeli „čeští mužové“. Pondělí 28. září připadá v kalendáři na roky 929 a 935. Historici za nejpravděpodobnější letopočet Václavovy smrti považují rok 935. Dále pak byli zavražděni i členové Václavovy družiny tak, jak přikazovala tehdejší zvyklost krevní msty. Existují názory, které, mimo jiné na základě toho, jak legendisté příběh vyprávějí, vyvozují, že mohlo jít spíše o nešťastnou náhodu, osudné nedorozumění s tragickým koncem, a nikoliv o vyvrcholení mocenského boje mezi dvěma tábory Přemyslovců. Jeden z možných nových výkladů události může znít takto: Onoho rána 28. září při cestě do kostela potkal Václav svého bratra. Podle teorie, kterou zastává český historik Dušan Třeštík, rozlítila mladšího Boleslava, který měl s bratrem spory, povýšenost, se kterou ho kníže oslovil. Tasil meč a vrhl se na Václava. Kníže ho však odzbrojil a povalil na zem. Na Boleslavovo volání o pomoc přiběhli jeho družiníci. Viděli Václava, jak s mečem v ruce stojí nad ležícím bratrem. Vrhli se svému pánovi na pomoc a knížete, který se nestačil ukrýt v kostele, kam prchal, ubili. Zastánci této teorie obvykle poukazují na otázky smyslu Boleslavovy cesty za bratrem s cílem zabít ho vlastníma rukama, přičemž připomínají, že jeho bojovníci se nejprve skrývali. Podobně interpretoval smrt Václava i historik František Dvorník.[2] V každém případě Václavova smrt, ať již byla výsledkem náhody či zlého úmyslu, znamenala šanci pro Boleslava I. uskutečnit vlastní záměry. Ty však byly dříve mylně vykládány jako „slovanské“ či dokonce „národní“ v kontrastu s údajnou Václavovou podřízeností. Část ostatků je uložena na Pražském hradě v katedrále sv. Víta. Lebka bývá při slavnostních příležitostech vystavována. Podle nařízení Karla IV. měla na ní spočívat v době mimo korunovační ceremonii tzv. svatováclavská koruna českých králů, kterou Karel symbolicky českému světci věnoval. Král se tak přihlásil ke svým přemyslovským předkům, kteří již na sklonku 10. století chápali Václava jako patrona rodu a české země a od sklonku 11. století jej pak považovali za věčného knížete české země.

Svatováclavský odkaz

Svatý Václav je jedním z nejoblíbenějších českých svatých, patron české země, mučedník, postava, jejíž tradice sehrála velmi důležitou úlohu v emancipaci českého státu a přemyslovské dynastie v rámci křesťanské Evropy. Václavova obliba je také daná dlouhou církevní tradicí, později byla posílena obrozeneckými potřebami. Kult, ke kterému se nakonec obrátil i samotný Boleslav, se začal výrazně projevovat od druhé poloviny 11. století. Vyzdvihovanými přednostmi jsou: zbožný a mravný život, horlivost pro čest a slávu Boží, péče o rozšíření křesťanské víry v celém národě, stavba četných křesťanských kostelů, častá návštěva bohoslužeb, všestranné konání skutků milosrdenství a lásky. Václav ctil svou matku, pečoval o chudinu, nemocné a sirotky, poskytoval přístřeší a pohostinství pocestným a cizincům a netrpěl, aby se komukoliv stala křivda, byl osobně statečný, výborný jezdec na koni. Toto vše se dle tradice událo v období mezi jeho 18. a 22., resp 28. rokem života až do jeho smrti.

Uctívání

Po přenesení (translaci) jeho těla, které se v té době rovnalo dnešní papežské kanonizaci, vznikla první, nedochovaná legenda. Slavisté za ni považují První staroslověnskou legendu a translaci ve shodě s pozdější pražskou tradicí spojují s třetím rokem po Václavově smrti. Někteří mladší badatelé (Dušan Třeštík) pak naopak uvažují o latinské legendě a o úzké souvislosti mezi snahou o založení pražského biskupství v půli 60. let a tímto aktem. Před rokem 976 byla jistě v řezenském prostředí sepsána jiná legenda, latinská Crescente fide christiana a o něco později, koncem 10. století, zřejmě vznikla Legenda tak řečeného Kristiána (dříve byla některými badateli pokládána za falzum z 12.–14. století), což znamená, že úcta ke sv. Václavu byla velmi rozšířená už v 10. století. Díky staroslověnským legendám se pak jeho kult rozšířil i na Rus, jak dokládají tamní rukopisy tzv. První staroslověnské legendy. Úctu v říši zase dokumentuje jak Gumpoldova legenda, sepsaná kolem roku 980 z příkazu císaře Oty II., tak vůbec rozšíření rukopisů legend, přítomnost ostatků v říšských kostelech a různé zmínky o svaté Praze v tehdejších historiích.

Zemský patron

Socha svatého Václava na Karlově mostě je součástí sousoší Svatého Norberta, Václava a Zikmunda Svatováclavský cyklus byl vyobrazen ve Velké věži hradu Karlštejna na stěnách přístupového schodiště do Kaple sv. Kříže. Z doby Karlovy pochází také známý votivní obraz druhého pražského arcibiskupa Jana Očka z Vlašimi, na němž byli vyobrazeni patroni české země a kde má sv. Václav výjimečné postavení. Známá je Myslbekova jezdecká socha sv. Václava na Václavském náměstí v Praze, jejíž masa spočívá pouze na dvou bodech – přední levé noze a zadní pravé noze Václavova koně. Václav je symbolem české státnosti a patronem České země. Na podstavci je napsáno: „Svatý Václave, vévodo české země, kníže náš, nedej zahynouti nám ni budoucím.“ Tato socha svatého Václava je taky zobrazena na současné dvacetikorunové české minci Koruny české (Kč). Pozměněná podoba „svatováclavské orientace“ zrozené v novodobých dějinách jako koncepce české státnosti a ideologicky pokřivený pohled na svatého Václava byly zneužity v době Protektorátu Čechy a Morava. Svatováclavská orlice byla tehdy nejvyšším protektorátním vyznamenáním. Sochu svatého Václava na Karlově mostě vytvořil Josef Kamil Bohm 28. září oslavujeme Den české státnosti.

Svatováclavská přílba

Nánosník (chránič nosu) byl připevněn dodatečně v 10. století (kdyby tam byl předtím, lámal by knížeti nos).[zdroj?] Byl vzat ze staré vikingské přílby, protože panovalo přesvědčení, že je na něm vyobrazen ukřižovaný Kristus. Spíše se ale jedná o skandinávského boha Odina vpleteného do Yggdrasilu.[zdroj?]

Svatováclavský chorál

Svatováclavský chorál, jehož kořeny sahají patrně až do 12. století, měl původně tři pětiřádkové sloky neumělých, sdružených rýmů, ukončené refrénem „Kyrie eleison“. Obsahem je prostá modlitba k patronovi české země:

Svatý Václave, vévodo české země, kníže náš,
pros za nás Boha, svatého Ducha, Kriste eleison.
 Ty jsi dědic české země, rozpomeň se na své plémě.
Nedej zahynouti nám ni budoucím, svatý Václave, Kriste eleison.
 Pomoci my tvé žádáme, smiluj se nad námi, utěš smutné,
 zažeň vše zlé, svatý Václave, Kriste eleison.