Úvod

Svátost je křesťanský obřad, který v křesťanském chápání prostřednictvím viditelného symbolu zprostředkuje neviditelnou Boží milost, které ustanovil Ježíš Kristus. Křesťanské církve nejsou ohledně pohledu na svátosti a jejich počet jednotné.

Pojem se v češtině objevil pod vlivem latinského pojmu sacramentum (posvátná věc, posvátný úkon, též přísaha). Tento latinský termín je ekvivalentem staršího řeckého mystérion (tajemství).

Svátostí, které uznávají katolické církve, pravoslaví, anglikánská církev a církev československá husitská je sedm:

- Křest
- Biřmování
- Eucharistie 
- Smíření 
- Svátost nemocných
- Manželství
- Kněžství

Křest

Na rozdíl od dospělého nemůžeme od malého dítěte čekat ani rozhodnutí pro křest ani vyznání víry. Malé děti se křtí proto, že patří do rodiny křesťanů a ta chce, aby dítě mělo spolu s nimi účast na životě církve. Proto se žádá od rodičů a kmotrů, aby byli pokřtěni, byli schopni svou křesťanskou víru při křtu vyznat a mohli tak uvést do víry i dítě, které je jim svěřeno. Proto by měli být oba rodiče katolicky pokřtěni a vychováni a měli by žít v církvi svou víru. Pokud toto platí jen o jednom, může to stačit, ovšem je třeba aby si oba byli vědomi závazku, který ze křtu pro rodiče vyplývá a respektovali ho, i když ho bude uskutečňovat jen jeden z rodičů.

O křest dítěte žádají zásadně jeho rodiče, kteří nejen musí být při křtu přítomni, ale kteří jediní mohou přijmout plnou zodpovědnost za to, že jejich dítě bude vychováno ve víře v Krista a v prostoru života a víry církve. Kmotr nebo kmotra v tom mají rodičům pomáhat a tuto ochotu také před ostatními účastníky křtu deklarují.

Křest se uděluje buď při nedělní bohoslužbě nebo mimo ní, podle dohody s místím farářem.

Je třeba ho sjednávat s dostatečným časovým předstihem zpravidla několika týdnů, aby byl čas pro potřebná setkání křtícího kněze s rodiči. Jeho povinností totiž je nejen rodiče informovat o náplni a průběhu křtu a vyřídit nutné administrativní věci, ale také je připravit k plnění těch úkolů, které do budoucna na sebe křtem dítěte berou.

Před křtem se vyhotoví na faře křestní zápis. K němu je třeba donést rodný list dítěte, oddací list rodičů, případně jejich křestní listy a jména a adresy kmotrů, případně jejich křestní listy.

Pro vlastní obřad křtu je dobré opatřit si křestní roušku a křestní svíčku pro dítě (může to být úkolem kmotrů). Křtu se za normálních okolností musí zúčastnit oba rodiče dítěte a kmotr (kmotři).

Je samozřejmě možné pokřtít i dítě svobodné, ovdovělé nebo rozvedené matky, jsou-li ostatní podmínky křtu splněny.

Je-li dítě starší než cca 4 roky musí být už samo na křest přiměřeně připraveno, podle věku a vyspělosti.

Biřmování

Biřmování (z latinského firmatio posílení) je podle naší nauky svátost ustanovená Ježíšem Kristem, jejíž prostřednictvím křesťan od Boha dostává pečeť daru Ducha Svatého. Biřmování je spolu se křtem a eucharistií jednou z iniciačních svátostí. Spolu se křtem a svátostí svěcení biřmování podle katolické nauky vtiskuje do nitra člověka nezrušitelné znamení.

Dar Ducha Svatého Ježíš přislíbil svým učedníkům (Jan 14) a první zmínka o modlitbě za Ducha Svatého se nachází ve Skutcích apoštolů (8,14–17):

Když apoštolové v Jeruzalémě uslyšeli, že v Samařsku přijali Boží slovo, poslali k nim Petra a Jana. Oni tam přišli a modlili se za ně, aby také jim byl dán Duch Svatý, neboť ještě na nikoho z nich nesestoupil; byli jen pokřtěni ve jméno Pána Ježíše. Petr a Jan tedy na ně vložili ruce a oni přijali Ducha Svatého. V pravoslavných východních církvích se biřmování, které se zde nazývá myropomazáním (řecky myron pomazání) uděluje zároveň se křtem, a to i u malých dětí. Obvyklým udělovatelem této svátosti je ve východních církvích kněz a používá svaté myro posvěcení biskupem. Myropomazání je zde přijímáno jako dar Ducha Svatého.

V západní církvi se biřmování také v případě dospělého uděluje spolu se křtem (zde je obvyklým udělovatelem také kněz), avšak pokud jsou křtěny malé děti, je zvykem je biřmovat až ve starším věku (obvykle od 12 let); v tomto případě biřmuje biskup.

Eucharistie

Eucharistie (označovaná též jako mše, mše svatá, večeře Páně, lámání chleba, božská liturgie) je v křesťanství spolu se křtem jednou ze svátostí, kterou uznávají téměř všechny církve (jiným významem slova eucharistie je svátost oltářní neboli svaté přijímání, viz tam). Jedná se o obřad, který má vztah jednak k novozákonnímu líčení poslední večeře Ježíše s jeho učedníky a jednak k Ježíšově smrti na kříži. Eucharistie je ústřední svátostí církve a středem její bohoslužby. Pojem eucharistie pochází z řeckého eucharistein děkovat – ústředním bodem celého slavení eucharistie je děkovná modlitba. Historicky se eucharistie vyvíjela, existují také vlastní tradice jednotlivých církví, tzv. rity. Teologické chápání eucharistie se v jednotlivých církvích různí, avšak existuje také významná shoda o některých otázkách.

Praxe v prvotní církvi

Společné stolování hrálo v prvotní církvi důležitou součást společného života. Skutky apoštolů uvádějí lámání chleba mezi čtyřmi pilíři křesťanského společenství. Dnes se rozlišuje mezi večeří Páně a tzv. hostinou agapé. Pavel hovoří o večeři Páně jako o běžné součásti života církve. Původními místy slavení eucharistie byly domy členů církve. Dnem, kdy se církev k eucharistii scházela, byla neděle, tzv. den Páně. Při večeři Páně, podobně jako při židovské pesachové hostině, se připomínaly a zároveň zvěstovaly dějiny spásy, tedy dějiny lidské zkušenosti s Bohem. Vrchol těchto dějin spásy, připomínaných při slavení eucharistie, pak pro křesťany představovalo Ježíšovo utrpení, smrt a vzkříšení. Na žádném z míst Nového zákona není přímo dosvědčena úloha kněží při lámání chleba. Toto mlčení však zároveň může být známkou toho, že se v prvotní církvi považovalo za samozřejmé, že slavení eucharistie předsedá někdo z apoštolů nebo jejich nástupců.

V dnešní církvi je Eucharistie jednou ze sedmi svátostí a je vnímána jako svátost díkůčinění. Může ji udílet biskup nebo kněz. 

Podmínky pro přijetí svátosti

Tuto svátost může přijmout každý pokřtěný člověk, který nemá na svědomí těžký hřích (jelikož těžký hřích je blíže specifikován jako porušení Božího zákona v „závažné věci“, je jen na našem svědomí, kdy přijmeme tuto svátost). Pravoslaví a utrakvismus přiznávají právo přijímat všem pokřtěným (tedy i malým dětem) vzhledem k tomu, že plného rozumového pochopení nejsou schopni ani dospělí.

V římsko-katolické církvi se ale uznává tradice prvního sv. přijímání, kde všechny děti z farnosti, které jsou starší 6 let, společně přijmou Tělo Kristovo. Do začátku 20. století byla věková hranice vyšší. V římsko-katolické a pravoslavné církvi může být odmítnuto udělení svátosti členům jiných církví, liberální výklad však umožnuje přijímání každému, kdo věří v přítomnost Krista v této svátosti.

Svátost smíření

Svátost smíření má v katolické církvi již zmiňované dvě podoby – společnou, nebo soukromou. Po liturgické reformě 2. vatikánského koncilu došlo k obnovení praxe společných bohoslužeb smíření, kdy veškeré části slavení smíření jsou společné, s výjimkou individuálního vyznání hříchů knězi a rozhřešení. Obvyklejší je však i nadále forma soukromé (tzv. ušní) zpovědi.

Svátost smíření není pouze způsobem, jak „získat“ odpuštění hříchů. V katolickém chápání se jedná o setkání s odpouštějícím Kristem, který pro každého člověka obětoval svůj život na kříži.

V katolické církvi obsahuje slavení svátosti smíření několik kroků:

- zpytování svědomí (sebepoznání)
- lítost a předsevzetí
- vyznání hříchů (zpověď)
- pokání (kající skutek, zadostiučinění)
- rozhřešení 

Zpytování svědomí, lítost a předsevzetí

Zpytování svědomí má za cíl poznání vlastních hříchů.

Nejdůležitější součástí svátosti smíření je lítost nad hříchy, kterých se křesťan dopustil. Rozlišuje se lítost dokonalá (motivovaná láskou k Bohu) a nedokonalá (z touhy po věčném životě, nebo ze strachu před zavržením). Lítost, alespoň nedokonalá, je nezbytnou součástí svátosti smíření.

Se svátostí smíření musí být spojen také úmysl nadále ve vyznávaných záležitostech nehřešit.

Při samotném vyznání hříchů je zapotřebí vyznat pouze smrtelné hříchy, které křesťan dosud nevyznal. Obvykle se křesťané vyznávají také z tzv. všedních hříchů.

Při svátosti smíření dostává penitent od zpovědníka tzv. dostiučinění či pokání – obvykle nějaký malý úkol, který mu má pomoci v jeho rozhodnutí nadále nehřešit; může se jednat např. o modlitbu, náhradu škody, ve vážnějších případech např. pouť.

Součástí pokání však může být i vážnější úkol, jako je třeba příkaz dotyčnému přihlásit se na policii (pokud třeba hodil svůj zločin na někoho jiného), nebo příkaz podrobit se léčbě (např. pokud se u něj projevují nebezpečné psychotické sklony, třeba nezvladatelné sexuální nutkání k obtěžování žen nebo dětí).

Rozhřešení však nemůže dostat člověk, který vyznává své hříchy bez lítosti, který nechce hříchu zanechat nebo se nevyhýbat příležitosti k němu, nebo který se nechce smířit se svým nepřítelem apod. Rozhřešení, které zpovídající se získá tím, že uvede zpovědníka v omyl (např. předstíráním lítosti či zatajením těžkého hříchu), je neplatné.

Pokání

Pokání je obvykle nějaký malý úkol, který mu má pomoci v jeho rozhodnutí nadále nehřešit či který má zahladit škody způsobené jeho hříšným jednáním; může se jednat např. o modlitbu, náhradu škody, ve vážnějších případech např. pouť.

Součástí pokání však může být i vážnější úkol, jako je třeba příkaz dotyčnému přihlásit se na policii (pokud třeba hodil svůj zločin na někoho jiného), nebo příkaz podrobit se léčbě (např. pokud se u něj projevují nebezpečné psychotické sklony, třeba nezvladatelné sexuální nutkání k obtěžování žen nebo dětí). Nesplnění uloženého pokání může být (podle okolností) těžkým hříchem a může znamenat neplatnost celé zpovědi.

Rozhřešení

Při poutích často chodí ke zpovědi i katolíci, kteří normálně tuto povinnost zanedbávají. Proto se na katolických poutních místech vyskytuje často značné množství zpovědnic a kněží, kteří jsou k disposici jako zpovědníci. Podstatnou součástí svátosti smíření je tzv. rozhřešení (rozvázání od hříchů), označované též jako absoluce. Rozhřešení může kněz udělit pouze ve fyzické přítomnosti penitenta – není možné tedy slavit svátost smíření přes telefon, dopis či internet.

Některé hříchy, které jsou spojeny s exkomunikací rezervovanou Apoštolskému stolci, může kněz rozhřešit pouze poté, co obdrží rekurs (odpověď) na dotaz vznesený Apoštolskému stolci. Všichni zpovědníci českých a moravských diecézí mají povolení udělit rozhřešení těm, kteří se vyznávají z provedení interrupce (která mezi zmiňované hříchy patří).

Rozhřešení je provázeno slovy kněze:

Bůh, Otec veškerého milosrdenství smrtí a vzkříšením svého Syna smířil se sebou celý svět a na odpuštění hříchů dal svého svatého Ducha. Ať ti skrze tuto službu církve odpustí hříchy a naplní tě pokojem. Uděluji ti rozhřešení ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého. Amen.

Zpovědní zrcadlo

Zpovědní zrcadlo je text probírající různé hříchy, poklesky, vášně. Zpovědní zrcadlo si může pročítat kajícník před zpovědí, aby si uvědomil, co všechno je hříchem a čím se ve svém životě prohřešil. V tomto zrcadle má pravdivě uvidět svůj duchovní stav ve světle učení svatých otců Církve.

Zpovědní tajemství

Soukromá zpověď je vykonávána pod tzv. zpovědním tajemstvím, podle kterého kněz nejenže nesmí (pod trestem exkomunikace) vyjevit, co se dozvěděl při zpovědi (a to ani před státními orgány), ale nesmí informace, které získal, zohledňovat a využívat ve svém konání (kupř. tedy není možné, aby kněz poté, co se mu kostelník vyzpovídá, že zpronevěřuje farní peníze, kostelníkovi poté správu nad financemi odebral nebo na základě zpovědi začal zkoumat účetní knihu). To se týká nejen běžných hříchů, ale i těžkých zločinů, které jinak podléhají ohlašovací povinnosti. Vyzná-li penitent ve zpovědi některý těžký zločin, zpovědník jej obvykle vyzve, aby se v rámci pokání k zločinu doznal; teprve tehdy (nebo s touto podmínkou) mu obvykle udělí rozhřešení. Zpovědní tajemství je uznáváno většinou států – uznávají je i zákony České republiky – avšak kněží mají povinnost je dodržovat i na území států, které toto tajemství neuznávají. V rámci katolické církve nemůže nikdo a za žádných okolností, s výjimkou samotného zpovídaného,

zprostit kněze povinnosti dodržovat zpovědní tajemství, a to ani papež. Zpovědním tajemstvím je vázán případně i tlumočník.[3]

Svátost nemocných

Svátost nemocných (též pomazání nemocných) je jednou ze svátostí katolických, pravoslavných a některých protestantských církví. Dřívější název poslední pomazání se užíval v západní části katolické církve od konce 12. století do 2. vatikánského koncilu, kdy tuto svátost přijímali většinou pouze umírající. V současnosti se svátost uděluje též vážně nemocným, proto i změna názvu.

Biblickým textem, na který se praxe pomazání nemocných odvolává, je novozákonní list Jakubův 5,14-16:

Je někdo z vás nemocen? Ať zavolá starší církve, ti ať se nad ním modlí a potírají ho olejem ve jménu Páně. Modlitba víry zachrání nemocného, Pán jej pozdvihne, a dopustil-li se hříchů, bude mu odpuštěno. Vyznávejte hříchy jeden druhému a modlete se jeden za druhého, abyste byli uzdraveni. Velkou moc má vroucí modlitba spravedlivého. Svátost má duchovně posílit a potěšit člověka a navrátit mu fyzické i duchovní zdraví, nese s sebou podle vnímání církve i odpuštění hříchů. Může se udělovat jak jednotlivým osobám (např. doma či v nemocnici) tak společně při bohoslužbě. V praxi vypadá svátost (většinou v katolické církvi) tak, že kněz na nemocného vloží ruce a modlí se za něj, posléze jej pomaže požehnaným olivovým olejem a říká při tom:

Skrze toto svaté pomazání ať ti Pán pro své milosrdenství pomůže milostí Ducha svatého. Amen. Ať tě vysvobodí z hříchů, ať tě zachrání a posilní. Amen.

Většinou předchází vyzpovídání nemocného knězem.

Svátost manželství

Dějiny spásy prostupuje téma manželské smlouvy, které je významným výrazem společenství lásky mezi Bohem a lidmi a symbolický klíč k pochopení velké smlouvy mezi Bohem a jeho lidem (srov. FC 19). Centrem zjevení Božího záměru lásky je dar, který Bůh dává lidstvu ve svém Synu Ježíši Kristu, „milujícím Snoubenci, který se odevzdává jako Spasitel lidstvu a spojuje se s ním jako se svým tělem. Zjevuje sám prapůvodní pravdu o manželství, pravdu o ‘počátku’ (srov. Gn 2,24; Mt 19,5), a tím, že osvobozuje člověka od tvrdosti srdce, uschopňuje ho, aby ji definitivně uskutečnil.“ (FC 13) Ze snoubenecké lásky Krista k církvi, která se plně projevuje v oběti dokonané na kříži, vyplývá svátostná povaha manželství, jehož milost spodobuje lásku manželů s Kristovou láskou k církvi. Manželství jako svátost představuje společenství muže a ženy v lásce (GS 48).

Svátost manželství zahrnuje lidskou skutečnost manželské lásky se vším, co k ní patří, a zároveň „uschopňuje a zavazuje křesťanské manžele a rodiče, aby prožívali jako laici své povolání a tak ‘aby hledali Boží království při práci na časných hodnotách, usměrňujíce je podle vůle Boží’.“ (FC 47) Křesťanská rodina, niterně spojená s církví díky síle svátostného svazku, který z ní dělá domácí církev nebo malou církev, je povolána k tomu, aby byla „znamením jednoty pro svět, a tak uskutečňovala své prorocké poslání především tím, že svědčí o Kristově království a pokoji, ke kterému celý svět spěje.“

Manželská láska, která pramení ze samotné lásky Kristovy nabídnuté prostřednictvím svátosti, činí křesťanské manžele svědky nového sociálního vědomí inspirovaného evangeliem a velikonočním tajemstvím. Přirozený rozměr jejich lásky svátostná milost ustavičně očišťuje, upevňuje a povznáší. Tímto způsobem si křesťanští manželé vzájemně pomáhají na cestě posvěcení a navíc se stávají znamením Kristovy lásky ve světě. Jsou povoláni k tomu, aby svým vlastním životem vydávali svědectví a zvěstovali náboženský význam manželství, který současná společnost uznává stále obtížněji, zejména tehdy, když sám přirozený základ manželské instituce pojímá relativisticky.

Svátost kněžství

Celá církev je kněžský lid. Díky křtu mají všichni věřící účast na Kristově kněžství. Tato účast se nazývá "všeobecné kněžství věřících". Na jeho základě a v jeho službách existuje jiná účast na poslání Kristově: Totiž, služba udělená svátostí kněžství, jejím úkolem je sloužit ve jménu a v osobě Kristu uprostřed společenství. (KKC 1591)

Služebné (svátostné) kněžství se podstatně liší od všeobecného kněžství věřících, protože uděluje posvátnou moc k službě věřícím. Posvěcení služebníci zastávají svou službu Božímu lidu tím, že učí /monus docendi/, konají bohoslužbu /monus liturgicum/ a vedou duchovní správu /monus regendi/. (KKC 1592)

V církevní službě svátostného kněžství je sám Kristus přítomen ve své církvi jako hlava svého těla, pastýř svého stáda, velekněz výkupné oběti, učitel pravdy. To vyjadřuje církev, když říká, že silou svátosti kněžství kněz jedná "in persona Christi capitis" - v osobě Krista- Hlavy. (KKC 1548)

Již od prvních dob byla služba udělená svěcencům vykonávána ve třech stupních: biskupském, kněžském, jáhenském. Služby udělené svěcením jsou pro organickou strukturu církve nenahraditelné: bez biskupa, kněží a jáhnů nelze mluvit o církvi. (KKC 1593)

Biskup dostává plnost svátosti kněžství, kterou se zařazuje do biskupského sboru a stává se viditelnou hlavou místní církve, která je mu svěřena. Biskupové jako nástupci apoštolů a členové sboru se podílejí na apoštolské odpovědnosti a na poslání celé církve pod pravomocí papeže, nástupce svatého Petra. (KKS 1594)

Kněží jsou spojeni s biskupy v kněžské důstojnosti a zároveň na nich závisí při výkonu svých pastorálních úkolů; jsou povoláni, aby byli moudrými spolupracovníky biskupů; shromážděni kolem svého biskupa tvoří "kněžstvo", které společně s ním nese odpovědnost za místní církev. Biskup jim svěřuje odpovědnost za určité farní společenství nebo za určitý církevní úřad. (KKC 1595)

Jáhni jsou služebníci posvěcení pro služebné úkoly v církvi; nedostávají svátostné kněžství, ale svěcení jim uděluje důležité úkoly ve službě slova, v bohoslužbě, v duchovní správě a ve službách lásky; tyto úkoly mají plnit pod pastýřskou pravomocí svého biskupa. (KKC 1596)

Svátost kněžství se uděluje vkládáním rukou, po němž následuje slavná modlitba svěcení, kterou si svěcenci vyprošují od Boha milosti Ducha svatého potřebné pro jeho službu. Svěcení vtiskuje nezrušitelné svátostné znamení. (KKC 1597)

Církev uděluje svátost kněžství pouze pokřtěným mužům, jejichž schopnosti pro výkon služby byly náležitě prošetřeny a uznány. Odpovědnost a právo povolat někoho, aby přijal svěcení, přísluší církevní autoritě. (KKC 1598)

V latinské církvi se svátost kněžství uděluje obvykle pouze těm kandidátům, kteří jsou ochotni svobodně přijmout celibát a kteří veřejně projeví svou vůli zachovávat jej z lásky k Božímu království a ke službě lidem. (KKC 1599)

Udělovat svátost kněžství ve třech jeho stupních je vyhrazeno biskupům. (KKC 1600)

Každý, kdo by chtěl vstoupit do kněžského semináře za účelem přijetí svátosti kněžství, nechť se zkontaktuje s duchovním v rámci své farnosti, případně se přihlásí na biskupství.